Dva týdny... Yaay!!!

8. června 2014 v 13:58 | Verun |  1. měsíc
Ahoj, ahoj :)

Vím, že jsem zase dlouho nic nenapsala, ale není chuť a když už ano, tak není čas :D. Dokonce jsem přemýšlela, že bych začala nahrávat videa, abych to nemusela složitě vypisovat, ale potom zase to stříhání by mě zabilo (než bych se to naučila + než bych to sestříhala = nekonečně mnoho času :D).

Takže mě tady máte zase hezky ve psané formě :D.
Co se stalo během posledního týdne? Byla jsem v Londýně!! Konečně :D
Bylo tak opravdu krásně, ale chvilkami jsem prostě měla pocit, že jsem jen v Praze a užívám si krásný slunečný den v jejích ulicích :D. Pak jsem viděla dvoupodlažní autobus a najednou jsem si to uvědomila :D. A tak pořád dokola :D. Viděla jsem Buckinghamský palác, park u paláce, Piccadilly, Soho a Oxford Street :). Oběd jsme si dali v KFC, ale zklamali mě, že tady v UK nemají můj oblíbený Brazer Mega Pocket :D A co je ještě horší, tak nemají vůbec brazer nic, takže jsem si dala klasický twister, který mi vypálil červa na zbytek dne :D.
Byli jsme i v Kráslovství sladkostí, tak to byla paráda :D Koupila jsem si bonbóny Milkyway a příště hodlám nakoupit nějaké HP sladkosti :D.
A proč jsem zmínila i nějaké Soho, které asi nikomu nic neříká? (Pokud všichni víte o co jde, tak se omlouvám, ale já netušila kam jdeme, když mi řekla, že mi ukáže Soho :D). Je to čtvrť, kde je prostě hrozně moc homosexuálů, dokonce i tranvestitů :D. A pro mě to byl prostě skvělý zážitek! Vidět tolik lidí, kteří se nestydí za to, kým jsou a v klidu vyrazí takle do ulic :D. Patrička mladých kluků, kteří se normálně plesknou po zadku, dva z nich se políbí a neřeší, že to někdo vidí! Dvě starší ženy, které jdou drží se za ruce a v jejich očích jde vidět, jak se prostě milují :). Byl to silný zážitek a možná bych ho přála každému zkusit, protože to je něco zase trochu jiného :).
Takže suma sumárum bych zhodnotila výlet do Londýna jako suprový! :D Určtitě doporučuji každému ho vidět :). A každopádně si vezměte víc, než jen jeden den na prohlídnutí, protože Vás jen naštve, že jste neviděli víc :D Já tady naštěstí bydlím, takže si Londýna ještě užiju :D.

Další důležitou věcí v tomto týdnu bylo to, že děti už šly do školy. Teda kromě Bena, který byl celý týden doma :D. A Sophia taky dva dny :D. Ale nadcházející týden budu už opravdu doma sama, jen s Anthonym, takže to bude zase o něčem jiném :D. Těším se, až konečně zjistím, jak dlouho mi skutečně zabere má práce :D.
Jinak stále čekám na nějakou zpětnou vazbu od HM ohledně celého týdne, ale nic se neděje, takže si večer s ní sednu a pořeším to :D.

Další věc... v pátek jsem byla s Terkou konečně večer venku :D. Šly jsme do hospůdky, kterou máme v Buckhurst Hill a chodí tam každý :D Málem jsme si nesedly, ale nakonec se nám to povedlo na terase a tak jsme si obědnaly flašku vína (později ještě jednu :D) a prokecaly celý večer :D. Jak nám začala být zima, tak jsme se přesunuly už dovnitř. Ve třičtvrtě na dvanáct zazvonili zvonečkem, že se odteď neprodává alkohol a za chvilku potom jsme opilé šly domů :D. Byl to super večer a opravdu jsem si ho užila :D. Taky myslím, že nás to s Terkou sblížilo :D.
Další dej jsme byly ve Stratfordu zase jen my dvě :D. Koupila jsem si boty (konečně!!! :D) a prošly jsme se po obřím nákupním centru :D. Na obědo-večeři jsme si daly pizzu a pak se prošly v krásném parku, kde si obě plánujeme rande s... někým :D :D.

Další, takovou spíš všeobecnou, věcí je angličtina. Stále více lidí (i cizích :D), se mě ptá, jak na tom jsem :D. Upřímně jsem si myslela, že lépe :D. Bohužel, nedá se svítit a od zítřejšího dne (možná už dnes večer :D), začínám sledovat jen anglické filmy s titulky (anglickýma), zajdu si během týdne do knihovny půjčit nějaké knížky a začnu to do sebe hustit :D. Takže dneska asi strávím den dokoukáním seriálů, který mám v češtině a dočtením co možná nejvíce z GoT, kterou mám také v češtině :D. Jako kamarádku tu mám jen Terku, takže tu angličtinu musím dohánět i jinde, než jen s rodinkou, protože mi přijde, že jsem hrozná :D. I když mi furt všichni tvrdí opak :D.

Tak tohle je asi konec dnešního článku :D. Doufám, že mě neopustilo mých pár "fandů", kteří se mi různými způsoby ozývali a slibuji, že se zkusím polepšit a tu chuť ke psaní si najít :D. Sama vím, jak mě naštvalo, když jsem zjistila, že nějaká dívčina skončila blog příliš předčasně :D.

PS: Fotky dodám později, až se mi bude chtít je upravit :D. Ale nefotila jsem moc, protože jsem si to chtěla užít spíš na vlastní oči + se začalo nějak divně tmavit světlo, tak mě to ani nebavilo :D.
 

První týden za mnou!

31. května 2014 v 12:49 | Verun |  1. měsíc
V první řadě se chci omluvit. Jsem lenivec a nechtělo se mi sem psát :D. A teď ani nevím, jestli ten článek dneska dopíšu, nebo spíš až zítra :D (je 23:59 Londýnského času, mě bolí hlava a chce se mi spát :D).

No ale přejděme tedy k věci, ať to mám z krku :D.
Naposledy jsem Vám psala v neděli po Charleyiných narozeninách :). Od té doby se toho stalo docela dost :D.
V první řadě jsem se konečně viděla s Terkou (au-pair od sestry mé HM). Je moc milá a je mi opravdu sympatická :). Je to sice zvláštní a takové strojené začít kamarádit s někým jen protože bydlí kousek a mluví Vaší rodnou řečí, ale myslím si, že mi to nebude dělat problém, protože jak jsem napsala... ta holka je fajn :D!

K Terce se váže i to, že jsem konečně navštívila obchodní část města, kde je Costa caffee, obchoďák Waitross, kde jsem si poprvé nakoupila!! :D, hospůdka a další srandy :D. Je to moc milé a zamilovala jsem si to na první pohled. Zítra, respektive dneska, se tam hodlám vydat na samostatný průzkum, jelikož mám day off až do babysittingu, který začíná v 18:00 a Terka jede do Oxfordu, takže se ještě nedostanu do Londýna :D.

Londýn... tam se snad dostanu zítra (neděle). Terka mi má prodat mou Oyster kartičku a pak mi ukázat jak funguje metro a jak se do Londýna dostanu. Vezmu foťák a všechno zdokumentuji. Ostatně focení tady si opravdu užívám. Sice jsem ještě neměla moc času něco nafotit, jen takové drobnosti, abych to tady přiblížila kamarádům a rodině, ale dnes se chystám na focení, tak snad to vyjde a já si to tady konečně projdu :D.

Také mám pocit, že jsem se konečně sblížila už se všemi dětmi. Mám je do jednoho ráda a Charley sbožňuji :D. Trávíme společně opravdu hodně času a je opravdu úžasná. Jsem ráda, že mám na starost takovou rozumbradku jako je ona :D.

Nevím, co více napsat, protože jsou prostě zážitky, které jsem si zažila, ale nejde to jen tak popsat, aby to vyznělo opravdu tak, jak to bylo :D. Ale nakonec... Mám se tu skvěle, rodinka je úžasná, prostředí je úžasné a jsem tu šťastná ^^.

PS: V UK je nejpodivnější pečivo na světě!! Ono prostě nestárne... víte jak si koupíte chleba a další den už je takový nijaký... Tady si koupíte chleba a i po týdnu je měkoučký s křupavou kurčičkou... NE-CHÁ-PU! :D

Na závěr ještě fotky a ozvu se zase až se něco bude dít (takže snad po zítřejší návštěvě Londýna :D).

Jooo.. miluji ty domy tady :D Tak se na ně budete prostě dívat i Vy :D.

<3

Další co tady žeru jsou tyto názvy ulic :D.

Co říkám :D.

Ulice v městečku :).

MARY ENID CLARK
1911 - 2002
Tento nápis je věnován na památku Mary Clark, která milovala své dny na Queen Road a byla laskavě známa celým Buckhurst Hillem jako "Klobouková Mary".

První víkend

25. května 2014 v 23:40 | Verun |  1. měsíc
Tak mám za sebou první víkend... nesl se ve znamení milionu holčiček pobíhajících po domě, skákacího hradu na zahradě a výletu do lesa, jenž má pravděpodobně za následek mé nachlazení :D.

První z tohoto výčtu byl můj výlet do lesa. Vzal mě tam Ben, který šel na procházku s Maggie a Charley, která chtěla být se mnou :).
Při cestě do lesa jsme samozřejmě šli kolem sousedství. Musím se s Vámi o to podělit, protože je až neuvěřitelné, jak z těch domů dokáže sálat anglická atmosféra!! Je to tady naprosto nádherné. A na těch domech mohu oči nechat.

No není to nádhera?

Naše ulice <3

Tak kde jsem to skončila?... Oh, ano → šli jsme do lesa. Jakmile jsme se dostali k "prahu" lesa, tak Maggie vystartovala jako střela :D. Ben i Charley se mi snažili vysvětlit čeho si mám všímat, abych se potom dostala zpátky, ale myslím, že to ještě nějakou dobu nebudu riskovat a do lesa půjdu jen s Benem nebo možná s Charley (Ben ani HM si nejsou jisti, jestli by opravdu trefila domů :D), dokud si nebudu jistá, že znám cestu :D.
No, po nějaké době jsme došli k jezírku. Přestože to vypadalo, že je to "divoký les", kde nikdo nechodí, tak opak byl pravdou. Dostali jsme se na nějakou lesní stezku a dokonce kolem jezírka to bylo "oplocené" (bylo tam nízké dřevěné ohraničení) a sem tam posezení. Bylo to opravdu kouzelné. I tohle jsem zachytila foťákem :).

Není to nádhera?

Po nějaké době se k nám dokonce připojili dva kluci ve věku asi 10-12 let. Začali si hrát s Maggie a povídali si s námi :) (měli opravdu silný britský accent a skoro jsem jim nerozumněla :D).
Ten jeden se mě zeptal, jestli jsem Charleyina sestra, tak jsem řekla, že ne, že jsem jen au-pairka. Potom jsem to říkala Charley a ona mi sdělila velmi vážným a důležitým tónem, že jsem měla říct, že jsem její sestra, protože jsem. Budu s ní teď bydlet, takže jsem její sestra. To mě opravdu zahřálo u srdíčka :).
O něco méně mě u srdíčka zahřálo to, že se mě Charley zeptala, jestli si spíš nemysleli, že jsem její mamka :D.

Každopádně jsme se vrátili domů a zbývala nám asi hodinka do Charleyiny oslavy 8. narozenin :). O něco dříve dorazila její nejlepší kamarádka Paige, se kterou ihned zalezli do pokojíčku. Po chvilce se s Paige vrátili a ta se mi velmi důležitě představila jako Charleyina nejlepší kamarádka, se kterou se budu hodně vídat, protože tady Charley často navštěvuje :D. Je to milá, mladá dáma a myslím si, že i s ní budu dobře vycházet :).
Když se sem dostavil i zbytek Charleyina klanu, tak jsem zalezla k sobě do pokojíku. Volala jsem si s rodiči a sestrou a psala si s kamarády. Po chvilce na mě volala HM, tak se podívám z okna a na zahradě nám vyrostl obří skákací hrad!!!

Přesně... jen tak se nám tohle objevilo na zahradě :D.

Holky na něm blbly, pak si lakovaly si nehty, malovaly se, běžely se klouzat v dešti, běhaly mokré po domě a zase z domu, jedli grilovanou večeři, zase běhaly, koukaly na film, atd... Pak jejich řady trochu prořídly a zůstalo tu jen pár vyvolených na přespání.
Ráno jsem pak vylezla z pokoje až jak tu zůstala jen Paige (už od rána jsem se necítila moc dobře a nechtěla jsem holky nakazit). Ale potom za mnou Charley s Paige přišly, jestli s nimi nepůjdu hrát "Člověče nezlob se", a pak jsme si i kreslily. No a potom jsme šly blbnout na hrad, kde se k nám připojila i Sophia, což mě moc potěšilo, protože si myslím, že právě takové blbosti a blbnutí prolomí ledy mezi mnou a touhle puberťačkou :D.

Po obědě jsem však znovu zalezla do pokoje a odpočívala, jelikož zítra mám první pracovní den :D. Je Banks holiday, což znamená, že děti i HM budou doma :D. Tak alespoň neudělám nic špatně, protože budu mít HM po ruce :D.
Jinak si myslím, že mi všechno krásně vychází (až na rýmu -.-). S Charley jsme si padly do oka, Ben je taky super, se Sophií se to taky už vybrušuje (přijde mi, že je stydlivá a prostě potřebujeme jen čas strávený společně :D) a HP jsou fakt super. Zatím si nemůžu na nic stěžovat :). Uvidíme, jestli si i oni nebudou mít po zítřku na co stěžovat ohledně mě :D. Jsem z toho nervózní, držte mi palce :).

 


I'm here!!

23. května 2014 v 23:46 | Verun |  1. měsíc
Znáte ten pocit, kdy se na něco těšíte a najednou Vás to úplně přejde a už to nechcete? Najednou se Vám stáhne hrdlo, srdce, žaludek a nejste ochotní pokračovat?
Takové pocity jsem měla při nastupování do letadla :D.

Upřímně jsem si myslela, že to vzdám po prvním týdnu. Včera v noci jsem chtěla hned zpátky domů. Vybavovala se mi akorát moje sestra jak pláče, mamka, která nemohla být na letišti a taťka s jeho výrazem. Vážně jsem si myslela, že to nedokážu... tady zůstat. Opravdu jsem si říkala jak hrozný trapas to bude, když to vzdám hned po prvních pár hodinách :D.

Pak jsem se probudila, přiběhla Charley a smutek mě přešel. S HM jsem zběžně prošla věci, které budu mít na starost (je toho fakt málo :D) a myslela na jiné věci, ne na to, že nejsem se svou rodinou a že jsem u někoho cizího :D. Teď když ležím v posteli, tak si říkám, že to opravdu můžu zvládnout.
Samozřejmě... pořád se mi stýská a občas cítím v krku knedlík, ale je to jen lepší a lepší :).

Moje HM je úžasná. Pořád se ptá, jestli mi něco nechybí, jestli jsem v pořádku a i povahově je to typ člověka, který mi prostě sedl :). To samé HD. Je to opravdu sympatický pán, usměvavý a milý takovým tím správným způsobem :).
Pokud jde o děti, tak Ben (16) je super... je to vtipálek a je fakt milý. Myslím, že z nás budou kamarádi :D.
Večer jsem konečně viděla i Sophii (13)!! :D Vypadá to, že je to opravdu ta dívka, kterou mi HM popisovala, což mě velmi těší :).
A Charley (8)? Znám ji teprve jeden den, ale mám takový pocit, že lepší dítě jsem si přát nemohla!! Je milá, vtipná, nestydí se, pomáhá mi a je prostě suprová :D.

Opravdu nevím, jak bych to zvládala, kdybych byla u jiné rodinky. Když mi volali rodiče a viděla jsem i Nex, tak jsem myslela, že se rozpláču. A když pak ke mě přišla Maggie, tak ta mě úplně dorazila :D. Ale pak přiběhla Charley a bylo vše okay :).

Četla jsem pár blogů od au-pairek (dokonce jeden od dívky, která si stále stěžovala, jak hrozně ji chybí domov, atd.), ale nikde jsem nečetla o těchto prvních pocitech beznaděje, jaké jsem cítila já. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Myslela jsem si, že je to opravdu znamení, že sem nepatřím. Ale naštěstí mě to přešlo. Jsem připravená tady strávit rok (ne-li více :) ) a hodlám se s Vámi podělit o téměř všechno :D.

Dva dny do odletu, heslo "sbal co vidíš"

20. května 2014 v 13:28 | Verun |  Před odjezdem
"Smutek z loučení existuje proto,aby bylo možné mít radost z vítání."

Za sebou mám pár rozluček: s kamarádkou ze základky (aneb Frisková párty), s mými kamarády, kteří jsou prostě nejlepší (aneb sobotní mega párty) a rozlučku s rodinou (aneb babičce a tetě se chce plakat :D).
Čeká mě ještě rozlučka s mým nejlepším kamarádem a s rodiči a sestrou. A pak také velké loučení na letišti :D. A vlastně všechno, co teď v posledních dnech dělám je, že se loučím a loučím. Bylo mi vynadáno, že nebrečím a tak jsem se včera i poprvé rozbrečela z toho, že opravdu odjíždím (dříve to bylo jen takové pálení v očích a rychlé zahnání slz :D).

Uvědomila jsem si taky, že celou dobu nad svým odletem uvažuji jako nad něčím stálým. Jako bych tam měla zůstat napořád a už nikdy nikoho nevidět. A to je chyba! :D Jedu tam na rok a tečka (slova "a pak se uvidí" začnu znovu používat až budu tam a přestane se mi tolik stýskat a začnu si tam zvykat :D). Zatím je to prostě jen rok a na Vánoce a na Silvestra se se všemi znovu radostně shledám :).
Taky jsem se rozhodla více přemýšlet nad tím, co všechno super tam můžu zažít a odsouvám stranou věci, ze kterých mám strach. Není důležité nad nimi pořád přemýšlet. Není důležité ani vymýšlet různá řešení, jelikož se ve finále stejně vždycky zachovám jinak, než jsem si naplánovala. Nyní je důležité se těšit a nastoupit do letadla :D. Zajímalo by mě, jestli to některá jiná holka někdy vzdala takhle? Že prostě nebyla schopná nastoupit do letadla/autobusu :D.

Další věc, co se teď u nás doma děje, je balení :D. Řídím se heslem "sbal všechno, co vidíš a máš ráda" :D. Naštěstí nejsem člověk, co by měl vždycky plno věcí, takže mám sbaleno skoro všechno a pořád 4kg k dobru :D. Ovšem je zvláštní vidět svou skříň skoro prázdnou a koukat na jiné věci, které bych si ráda sbalila, ale bylo by mi to k ničemu, protože bych na to pravděpodobně ani nesáhla :D. Těším se, až budu mít sbaleno úplně všechno a budu už jen čekat na odjezd :D.

Taky chci ještě poděkovat Bař, že můj blog čte :D. Jsem teď sice nervózní toho, že něco píšu, když vím, že si to přečte, ale děkuji! Moc mě to potěšilo, když si mi to řekla :D!
A taky chci poděkovat všem ostatním holkám, co si můj blog čtou a pak se mi nějakým způsobem ozvou, ať už na FB, votočvohozu nebo tady do komentářů :). Pamatuji si, když jsem já četla blogy jiných au-pairek a vážně mě těší, že teď mohu já pomáhat jiným holkám :). Dodává mi to odvahu v tom pokračovat a opravdu odletět :D.

Dear family letter, references, Invitation letter

20. května 2014 v 12:59 | Verun |  Prakticky
Jak mám napsat dopis rodině, se kterou jsem si ani nenapsala? Komu mám říct o reference? Co je to ten "Invitation letter"?

Tyto otázku čtu často a skoro všude :D. Sama jsem si je i kladla. Je totiž zvláštní snažit se oslovit a zaujmout lidi, které neznáme, které jsme neviděli a kolikrát si s nimi ještě ani nepsali :D.

Každopádně, ať už zvolíte agenturu, či nikoliv, hodí se Vám "Dear family letter". Je to vlastně dopis, který píšete své budoucí host family. Můžete se v něm rozepsat o své rodině, o svých koníčcích, o svých zkušenostech s dětmi, ale i o tom, proč chcete být au-pair.
Je hodně důležité, co do něj napíšete, jelikož tento dopis je většinou první kontakt rodiny s Vaší povahou a s tím, kým ve skutečnosti jste. Je tedy důležité nešetřit na tom, jak úžasně veselá a milující jste osobnost :D. Pokud nemáte moc zkušeností s dětmi, zkuste to vyvážit Vašimi úžasnými zálibami jako je sport, zvířata (hodně rodin dává přednost dívkám, které projeví lásku ke zvířatům) a nebo také jakési tvořivé já (kreslení, modelování...). A pokud zkušenosti s dětmi máte, nebojte se je bohatě vylíčit.
Rodiny také hodně koukají na to, jaké to máte doma v rodině. Takže, i když nemůžete svého mladšího sourozence vystát, tak ho milujete a se vším mu rádi pomáháte. S rodiči, nebo rodičem, máte krásný vztah plný porozumění a důvěry, kterou do Vás vkládají a proto Vás pustí tak daleko za hranice.
Důležité podle mě ale je, aby na každém slovu, co do dopisu napíšete byla špetka pravdy. Protože, když napíšete, že umíte fluently English a potom ze sebe dostanete u skype rozhovoru sotva dvě věty, tak je něco špatně. Nebo pokud vylíčíte jaká úžasná díla s dětmi normálně tvoříte a rodiče se vrátí z práce a vidí děti u televize a Vás u tabletu/mobilu/notebooku, tak to asi taky není okay.
Zkuste v dopisu zkrátka vykřesat z Vás to nejlepší, ale ať je to pravda ;).

S referencemi to už bývá složitější, jelikož ne každá dívka má zkušenosti s dětmi. Když jedete s agenturou, tak je potřebujete. Většinou minimálně dvě, jednu od někoho, komu jste hlídala děti a jednu od někoho Vám blízkého, kdo podá jakési zhodnocení Vaší povahy.
Nejsem si jistá, jak to dělají děvčata, které zkušenosti nemají, ale já bych si asi nechala udělat reference od tet a strýčků, kterým pohlídám bratrance či sestřenku. Už i jen proto, abych si to zkusila, když jsem do té doby nikdy nehlídala. Nebo bych se zkusila zeptat učitelky nebo podobně. Určitě bych si to prostě chtěla zkusit, než bych odjela na rok hlídat někomu cizímu děti. Já jsem naštěstí skutečně děti hlídala mým známím, takže jsem mohla poprosit je.
Pokud jde o povahovou referenci, tak jsem viděla, že hodně děvčat oslovuje učitelky angličtiny. Já oslovila velmi dobrou kamarádku a spolupracovníka z nízkoprahového zařízení, kde jsem fungovala jako dobrovolník. Tady je možná důležitější aby to byl člověk, který umí používat slova a dokáže opravdu dobře a pokud možno co nejobsáhleji popsat Vás jako super člověka, který se hodí k dětem :).
A nakonec, pokud jedete na vlastní pěst, tak možná reference nebudete ani potřebovat :D. Já si ale myslím, že není na škodu je mít. Co když se rodina rozhoduje mezi dvěma dívkami a zrovna Vaše reference pomůže k tomu, že si vybere Vás? Takhle to totiž třeba bylo u mě :D.

Invitation letter je zase něco trochu jiného. Není to už nic, co byste psali Vy, ale něco, co píše rodina Vám. Pokud se už domluvíte na tom, že si tedy vybrali Vás, tak Vám pošlou tento invitation letter.
Au-pairs totiž "nefungují" na smlouvu, ale na tento dopis. Je v něm všechno na čem jste se společně domluvili. Hour per week, volné dny, babysittingy, kapesné, rozepsané povinnosti, možnost chodit na kurzy aj a třeba i to, že pokud odcházíte, musíte dát vědět dva týdny před Vašim odchodem. Je to takové "pojištění" pro Vás i rodinu. Samozřejmě to není právně vymahatelné, ale pokud poruší to, co Vám do dopisu napsali a musíte makat víc hodin nebo máte více babysittingů, než jste se domluvili, tak můžete požadovat extra money, nebo odejít ze dne na den, i když v dopise je uvedeno jinak.
Také samozřejmě pokud vy neplníte své povinnosti, kašlete na to, co máte udělat, tak je samozřejmé, že Vám rodina může jednoho slunečného dne říct, že si máte sbalit saky paky a odejít.

Další věc, kterou po Vás možná rodina bude chtít jsou fotky s dětmi. Ty by neměli být problém, pokud máte ty zkušenosti a s dětmi se stýkáte. Pokud tak není, tak se můžete vyfotit s bráškou nebo sestřičkou od kamarádky a podobně. Je důležité být vynalézavá :D.

Nakonec bych asi chtěla říct, že je důležité vědět na co máte. Pokud jste děti nehlídaly, ale víte, že je máte rády a že Vás to bude bavit, tak je škoda, aby Vás zastavilo to, že jste neměly možnost pohlídat někomu děti.
Pokud chcete jet jako au-air jen proto, abyste vypadly a děti jsou spíš "vopruz", než něco co Vám pomůže se tam více asimilovat... prosím Vás, nejezděte jako au-pair. Je plno jiných možností, jak se do UK dostat. Třeba jako čišnice, pomocné kuchařky, prodavačky v kavárnách, atd. Je to sice těžší, ale alespoň nebudete pracovat s dětma, které vlastně moc nemusíte, když by jiná holka za to dala cokoliv, aby mohla jet do UK jako au-pair.

Pojištění do Anglie

20. května 2014 v 12:22 | Verun |  Prakticky
Abyste mohli vycestovat do jiné země, musíte být pojištěni.
Tohle víte asi všechny/všichni. Ale hodně dívek se mě na pojištění ptá tak všeobecně: Kde je to nejlepší? Jak to teda je? atd.

Když jedete jako au-pair do jiné země, tak většinou už nejste studentkou/studentem. Zároveň se také musíte odhlásit z pracovního úřadu a nebo podat výpověď v práci. Takže za Vás nikdo neplatí pojištění v ČR. Jste tzv. samoplátci. Když máte ale v plánu odjet ze země, tak se necháte pojistit cestovním pojištěním.

Cestovní pojištění: Pojištění na určitou dobu (v případě au-pair většinou na rok), ve kterém je zahrnuto "Pojištění léčebných výloh v zahraničí" a většinou také "Úrazové pojištění, pojištění zavazadel, pojištění odpovědnosti za škodu a jinou újmu a doplňkové asistenční služby".
V tomto pojištění hraje roli, zda se pojistíte na 6 měsíců a méně nebo na více než 6 měsíců. Bohužel nemám zkušenosti s pojištěním na půl roku a méně, takže na informace o tohle pojištění je třeba se ptát jinde :).
Při pojištění na více, než 6 měsíců se nesmíte do země vrátit natrvalo do půlroku. Pokud tak učiníte doplácíte zpětně měsíce, které jste byli v cizí zemi (1148,- k roku 2014) [tzn. Pokud se vrátíte po pěti měsících, musíte celých pět měsíců doplatit pojištění v ČR jako samoplátce. Pokud se vrátíte ale za 7 měsíců, tak i když máte pojištění na rok, tak se nic neděje.]
Je také důležité si veškeré papíry, které od pojišťovny, kde máte vyřízené pojištění, dostanete. Je totiž Vaší povinností při návratu do ČR doložit Vaší stávající pojišťovně dokument o tom, že jste byli pojištěni v době nepřítomnosti. Pokud tak neučiníte opět doplácíte měsíce jako samoplátce. [tzn. Já, jakožto pojištěnec RBP, jsem podepsala dokument o tom, že opouštím zemi na rok. Takže pojišťovna mi nic nebude hradit - byla mi i odeprána průkazka pojištěnce. Po mém návratu musím doložit dokumenty od Allianz, že jsem byla v době nepřítomnosti pojištěna u nich.]
Pokud jedete na návštěvu za rodinou a kamarády zpátky do ČR, tak zde nejste pojištěni. [tzn. Pokud Vás začnou bolet zuby, zlomíte si ruku nebo nohu, tak si všechny léčebné výdaje hradíte sami z vlastní kapsy.]
Pojištění do ČR - Jak na to?
.
1.- Musíte si zařídit NIN (national insurance number) ... Zjistíte si nejbližší job centrum, zavoláte si tam a domluvíte si schůzku. Budete muset zodpovědět určité otázky a předložit nějaký doklad totožnosti. NIN je číslo, které budete potřebovat, pokud si v Anglii budete chtít najít normální práci (na smlouvu). Jak postupovat nebo jaké doklady budete ptřebovat si můžete přečíst zde: http://www.lochneska.cz/nin-national-insurance-number
.
2.- Zařídit si EHIc kartu (evropský průkaz pojištěnce) ... zažádat si můžete zdarma zde: http://www.nhs.uk/NHSEngland/Healthcareabroad/EHIC/Pages/about-the-ehic.aspx nebo na tel. čísle: 0845 606 2030, karta by měla přijít cca do 4-5 pracovních dnů ...
.
Díky této kartě budete pojišťeny i v ČR - platí to ale pouze na úrazy apod., ne na preventivní prohlídky ani nic jiného ... Musíte si zajít hned po příjezdu do ČR na pojišťovnu, kde podepíšete určité papíry, kromě toho i prohlášení, že jste nepřijel/a do ČR čerpat zdrav. péči ...
.
Tato karta NENAHRAZUJE ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ!!!! Je to pouze možnost, jak být pojištěn proti náhlému úrazu i doma ...


Pokud jedete jako au-pair jen na prázdniny a zůstáváte studentem v ČR, tak doporučuji navštívit Českou spořitelnu, kde Vám zařídí studentský účet (nyní na dva roky zdarma) a pojištění Vás na tu dobu vyjde za hubičku.


Pojišťovny a ceny (informace o pojištění na ROK)

1. Revírní bratrská pojišťovna
- limit: 2.500.000,- (zuby 5.000,-)
- cena: 4.048,-

2. ČSOB
- limit: 5.000.000,- (zuby 10.000,-)
- cena: 5.500,-

3. Česká pojišťovna
- limit: 6.000.000,- (zuby neomezeno)
- cena: 5.500,- (→ na pobočce; přes internet levnější, avšak je třeba si vše hradit sama a až po návratu budou peníze vráceny)

4. Axa
- limit: 2.500.000,- (zuby 5.000,-) nebo neomezeno (zuby 10.000,-)
- cena: 2940,- nebo 4160,- (přes internet)

5. Allianz
- limit: neomezeno (zuby 10.000,-)
- cena: 3.900,- (na pobočce jsem dostala slevu na 3.700,-)

Ceny jsou z doby, kdy jsem si sháněla pojištění já sama, tzn. 13.5.2014.
→ Zuby jsou připsány, jelikož v UK je cena za zubní ošetření skutečně vysoká.

Já osobně si vybrala Allianz, který má limit neomezený a jeho cena je levnější, než u Axi. Ale záleží podle mě i na člověku. Vy musíte znát své tělo, vy musíte vědět jestli máte problémy se zuby (jakože já ano, proto jsem volila Allianz s 10.000,- na zuby a ne Axu za levnější cenu, ale 5.000,- za zuby), vy musíte vědět, jestli jste nešikovné a každý rok si zlomíte nějakou kost. Někomu stačí i obyčejné pojištění od Axi a na průkazku ani nesáhne, někdo raději volí neomezený limit a párkrát s tou průkazkou bohužel k doktorovi jít musí a nebo i naopak...

Sweet dreams are made of this...

15. května 2014 v 23:58 | Verun |  Před odjezdem
"Sweet dream are made of this, who am I to disagree? Travel the world and the seven seas. Everybody's looking for something."

Taky máte občas pocit, že to, co se Vám děje je tolik neuvěřitelné, že je to snad jen sen? Že jen čekáte na to, až se probudíte do reality a všechno bude zase normální a běžné?
Takhle se totiž teď cítím já. Jsem většinu času úplně v klidu, jako bych se měla každou chvilkou probudit a tahle au-pair journey se mi měla jen zdát. V myšlenkách se mi honí představy o tom, jak se procházím Londýnem, o tom, jak si hraji s Charley, o tom, jak si v dešti vyjdu na procházku v gumácích a hudbou ve sluchátcích, protože budu mít prostě jen chuť na chvilku vypadnout z domu. O tom, jak každý den uslyším povětšinou jen angličtinu a budu ji muset používat. O tom, jak chodím na jazykové kurzy a dopoledne žehlím a skládám prádlo. O tom, že tam budu sama za sebe. Že za mnou nebude stát mých tucet kamarádů a už vůbec ne mých pár přátel. Nebudou tam ani mí rodiče, kteří mi vždycky pomáhali a starali se o mě. Nebude tam ani moje sestra, aby mě mohla naštvat nebo Nexee, která by mě otravovala s míčkem (pravda bude tam Maggie, která vypadá, že bezpečně za Nex vydá :D).

Taťka se mě téměř každý den ptá, jestli jsem si teda opravdu jistá, že chci jet a že odjedu. Vždycky mu bez přemýšlení řeknu "Jo tati, smiř se s tím" a zasměju se. A myslím to vážně. Chci odjet a odjedu. Ale čím blíž je můj odlet, tím je těžší se na konci té věty zasmát.
Neskutečně moc se těším na to, co mě tam čeká. Jsem opravdu nadšená z toho, že se to děje. Mám pocit, že se to prostě mělo stát. Opravdu jsem měla odejít ze školy a jít touhle cestou. Ale svírá se mi srdce z toho, co tady nechávám za sebou. Pohled na mé přátele a rodinu, pohled na potvrzení o ukončení studia na VŠ, na kterou jsem už odmala chtěla jít, pohled na letenku... to všechno mě nutí mít malancholickou náladu a pouštět si smutné písnisničky pořád a pořád dokola a přemýšlet nad svým životem tady.
Zajímalo by mě kam zmizelo mé prvotní nadšení, které mě naplňovalo natolik, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než jen na to, že si najdu super rodinku, se super dětma a budu prostě v Anglii... v mojí milované a opěvované Anglii. A asi jsem na to přišla. Příliš se soustředím na to, abych se tady se vším rozloučila, že nedokážu přestat myslet na minulost a skvělé zážitky a vybavovat si úžasnou budoucnost, která mě čeká.

Je zvláštní, jak člověk najednou zapomene na všechno zlé a špatné v životě, díky kterému se tolik těšil pryč, když to má opustit :D.

Každopádně, abych tady také podala nějaký ten report z mých příprav a nevylévala si jen srdíčko plné pocitů, které zažívá každá au-pairka před svou první a možná i druhou, třetí i každou další cestou :D.
Dokumenty mám všechny vyřízeny, nakoupeno mám také. Už jen pár dalších drobností jako spodní prádlo a Studenské Pečetě pro děti a je to. Budu mít oficiálně sbaleno.
Od zítřka mě čeká postupné loučení a od pondělí si začínám prát a balit se. Ještě v pondělí k zubaři a je to. Dvacet let mého života v této zemi bude u konce :). a jedná velká journey přede mnou :). Jsem zvědavá kam mě tohle dovede.

Strasti a radosti před odletem

8. května 2014 v 20:04 | Verun |  Před odjezdem
Je to zvláštní koukat na své přátele, na svou rodinu, na svého psa a vědět, že za pár dní budete na nějakou dobu pryč z jejich životů.

Ano, vskutku, to je zvláštní. Když jsem se dozvěděla kdy odjíždím, tak mi přišlo, že mám hrozně málo času. Teď, když jsou přede mnou dva týdny a už stačí doladit jen pár povinností, tak mi přijde, že je toho času stašně hodně :D. Že mám hrozně moc času na to se se všemi rozloučit a moc času na to si uvědomovat, co to sakra dělám :D.

Seznam věcí, které je třeba udělat získává už konečnou formu a přede mnou je jen vyřizování a škrtání věcí, které jsou v něm napsány.
Koupit redukci - hotovo
Koupit kufr - hotovo
Vyřídit plnou moc - pátek
Vyřídit pojištění - pondělí
Zubař - 19.5.
Rozlučka s přátely - 17.5.
...

A tak dále a tak dále. Jistě to znáte, když se třeba chystáte na tábor, kemp nebo dovolenou s rodiči. Jenže já neodjíždím na tábor, kemp nebo dovolenou. Odjíždím dělat au-pair do úplně cizí země a vůbec si to neuvědomuji :D. Když jsem sama doma a přemýšlím o tom, jaké to asi bude, tak si neuvědomuji, že ono to opravdu nějaké bude (snad chápete :D). Nedochází mi, že za 15 dní se probudím ve své nové posteli a sejdu dolů pozdravit svou novou rodinu.

Když si tyto věci začnu uvědomovat, tak mě trochu zachvacuje panika. Nevím jestli to opravdu zvládnu. Chci věřit, že ano, že si mě Anglie získá tak, jako dřív skrze filmy, seriály a knihy. Že opravdu budu žít svůj vysněný život. Ale mám strach, že ač si to nechci přiznat, tak jsem čecháček a mamánek :D. Že mi budou téměř každý den chybět místa tady u nás, kam chodím s kamarády. Že mi budou chybět rodiče a sestra. Že mi budou chybět přátelé a Nexee. Začíná se mě prostě ozývat ten srab, co tam je schovaný :D.
Na druhou stranu však, se těším na to dobrodružství. Normální lidé, jdou na vysokou. Většinou na kolej. Začínají od nuly, nemají kamarády, rodina je několik kilometrů daleko. Musí se o sebe postarat sami. No, já jedu do Anglie. Myslím, že to zvládnu. Tak jak to zvládají lidé normálně, s těžkým začátkem, ale o to lepším koncem :).

To jsem si tedy trošku vylila srdíčko :D. Jinak z praktičtějšího hlediska. Můj odlet opravdu nabírá tvar. Pár věcí je vyřízeno, pár věcí mám rozděleno do jednotlivých dnů, kdy je hodlám vyřizovat :).
Také jsem se konečně rozhoupala a začala s anglickou přípravou :D. Stahuji si postupně všechny Harry Pottery v originálním znění s anglickými titulky (je s britským přízvukem, takže double výhra :D) a zapisuji si slovíčka, která neznám, jejich překlad a vysvětlení jak a v jakých větách se používají. Je to fuška, ale myslím, že to za to stojí :). V Anglii přímo potom hodlám číst knížky a dělat to samé se slovíčky z knížek :).

Taky se moc těším na Charley! Doufám, že to bude opravdu tak super, jak se mi to jeví :).

No takže tohle byl takový bleskový report o mých pocitech, které mám z mého odletu. Ráda bych si na ně jednou vzpomněla, až si za pár měsíců/let budu pročítat tento blog :D.

Skype s Host family

8. května 2014 v 19:09 | Verun |  Poznámky
Na co se budu ptát? Na co se budou ptát oni? Co když jim nebudu rozumnět? Co když oni nebudou rozumnět mě? Co když tohle? A co když tamto?

Tyto a jiné otázky se honí hlavou asi každé budoucí au-pairce, která se chystá na rozhovor s lidmi, kteří budou pravděpodobně tvořit její domov pro příštích pár měsíců.
Já jsem si takový jeden taky prožila a bylo to... FAKT SUPER!! :D S HM jsme kecaly skoro hodinu a půl. Povídala mi o dětech, ukazovala mi dům a ptala se mě na mé plány a tak. Bylo to oprvadu pohové. Viděla jsem i nejmladší holčičku, o kterou se budu starat, Bena (mladšího syna) a manžela Nicka. Před kameru se taky dostali oba dva pejsci, kteří budou také mou zodpovědností.

Mám pro Vás tedy pár tipů :)

1. Projděte si webové stránky AUPAIR-IN, kde jsou otázky, které je dobré položit rodině a otázky, které většinou pokládají rodinky.
2. Udělejte si na plochu štítek s připravenými otázkami.
3. Uklidněte se, oni jsou to taky jen lidi a pravděpodobně jsou také nervózní z toho, že mají mluvit s někým cizím a ještě ke všemu někým, koho chtějí přesvědčit, aby přijel.
4. HODNĚ se usmívejte!! :D
5. Ukažte svůj zájem o děti a cit pro pořádek (v pozadí neuvidí Váš binec v pokoji a otázky orientujete hodně na děti :D).
6. Neberte to tak, že se musíte zalíbit rodině Vy, ale že chcete zjistit jestli se rodina líbí Vám ;).

A hlavně... myslím si, že pokud je to rodinka, ke které máte opravdu jít, tak si prostě sednete :). A pokud ne, tak to ani nevadí, že si po skypu rozumnět nebudete... stejně je už nikdy neuvidíte ;D.

Kam dál